Dobrý den, paní Jeníková, již několik měsíců se chystám Vám napsat a poděkovat za to, že jste mi loni 13.1.2011 poslala prostřednictvím paní Majky Schillerové fenečku bígla, kterou jste měli u Vás v útulku pod jménem Sheila asi 3 týdny. Byla odchycena v Sezemicích MP a byla extrémně plachá a bázlivá. Když jste uvedla její fotku na internet, asi za hodinu jsem ji tam uviděla já - a hned mi bylo jasné (po asi 3 týdenním prohledávání nabídek na internetu), že tohle je pro mne ta pravá. Jelikož bydlím v Libčicích nad Vltavou - tedy 20 km za Prahou, věděla jsem, že bych ji sama z Podlišťan transportovat nemohla, ale Vy jste mi zařídila dopravu s pomocí paní M. Schillerové a MP ze Sezemic. Sheila - přejmenovala jsem ji hned na Dorinku - byla opravdu extrémně bázlivá. Bydlím v bytovce ve 3.patře, ale 3 měsíce jsem ji nemohla přimět (voláním, ani mlsky, ani vodítkem), aby opustila svůj pelech za mou postelí, kam se uchýlila hned první večer. Takže jsem ji po 3 měsíce 3x denně vynášela do předsíně... Pak už si nechala dát vodítko a docela dobře se mnou chodila na vodítku venku i nazpátek. Nesměla jsem při venčení mít kromě vodítka nic v ruce, ani odpadkový koš, vždy se bála a nechtěla jít. V bytě neopouštěla vůbec svůj pelech, alespoň pokud jsem byla doma. Po 3 měsících začala chodit po bytě v noci, když jsem ulehla, asi se tak cítila více v bezpečí. Když jsem jí dala do misky žrádlo 1m od pelechu, nevstala, aby se nažrala, dokud jsem neodešla do sousední místnosti a to si mě přišla zkontrolovat, co v kuchyni dělám a jestli nejsem nebezpečná, teprve potom se vrátila ke své misce... Měla panický strach z lidí, zejména z mužů jdoucích po ulici do vzdálenosti 30 m, vždy táhla šňůru opačným směrem.. Když jsme měly v našem domě potkat někoho na schodech, bylo to podobné - taková panická hrůza, a když jsem ji vzala do náruče, abych mohla projít kolem 2 babiček stojících ve dveřích bytů, pokakala se mi v náruči...Totéž když ji pak sousedka chtěla pohladit... Začátek byl velmi náročný, ale moc mi na ní záleželo a věřila jsem, že se její stav musí aspoň trochu zlepšit, měla jsem radost z každého sebemenšího pokroku. Např. když poprvé na tom svém pelechu trošku zavrtěla ocáskem! Trvalo jí skoro 12 měsíců, než se zbavila té hrůzy z cizích lidí. Teď už můžeme jít po chodníku a ona mine v klidu jiné lidi, dokonce opatrně i přijde k některým ženám. K mužům dosud ne, to bude její špatná minulost asi... Loni v červnu (po 5 měsících) jsem ji u řeky poprvé zkusila pustit na chvíli z vodítka - a ona neprojevila ani nejmenší touhu mě opustit nebo někam utíkat, naopak. Takže od té doby chodí se mnou většinou na volno, nikdy se nevzdálí víc než na 50m (na chvilku), sama si mě hlídá. Mám z ní velkou radost, je hodná, čistotná a oddaná. Je to můj velký poklad a mazlíček. Stále pokračujeme v socializaci a Dorinka dělá pokroky, protože je velmi inteligentní. Myslím, že ačkoliv ji nemohu cvičit běžným způsobem - ona totiž si pamlsek venku nevezme vůbec a doma málokdy - jsem překvapená, že něčemu rozumí a reaguje na mé pokyny správně. Takže jsme "ve vývoji" a já se těším, čím mě ještě překvapí. Pořídily jsme si čip a mezinárodní pas, takže v létě si spolu plánujeme nějaký hezký výlet Promiňte, že Vám píšu tak dlouhý mail, ale stejně je to jen zlomek toho, co bych Vám o ní mohla vyprávět. Dorinka je pes do nepohody a já Vám za ni moc a moc děkuji. Přiložím nějakou fotku a přeju Vám, abyste mohla všechny Vaše nešťastné pejsky udat do milujících rukou. Srdečně Vás zdravím a přeji krásné jaro. Jana Hrbková